Parlez vous français? – Oui.

V pondělí jsem poprvé zasedla za školní lavice. Škola ještě oficiálně nezačala, ale nastal jazykový kurz pro studenty na výměnném programu. Byli jsme rozděleni do tříd podle výsledků rozřazovacího testu. Tříd bylo nakonec docela dost, tak jsem našla své jméno na nástěnce a zamířila jsem do své třídy. Byla jsem ráda, že mám ve třídě další Češku, která bydlí dokonce se mnou i na kolejích. Kurz je naprosto skvělý. Není to jen trapná gramatika a tak, ale snaží se s námi procvičovat všechno možné: psaní, čtení, mluvení, porozumění, atd. Je nás ve třídě cca 15. Naše paní profesorka je velmi příjemná. Taková akční a celkově v pohodě. Kurzy míváme každý den od devíti do jedné. Co mě ale nejvíce překvapilo, co má pro nás ta profesorka nachystané. Ve středu jsme se učili jen do jedenácti, a pak jsme šli do centra, kde jsme se rozdělili do skupinek po čtyřech a kde nám rozdala papíry s úkoly. Měli jsme hodinu a půl na to, abychom následovali instrukce a splnili všechny úkoly. Bylo to velmi zajímavé, protože to bylo postavené hlavně tak, abychom se ptali místních lidí a navštívili různé památky a zajímavé obchody, kde nám museli zodpovědět pár otázek. Naštěstí jsme to všechno stihli a dorazili na místo včas. Byla jsem ve skupince s holčinou z Velké Británie, Německa a klukem z Mexika. Museli jsme například navštívit obchod s ústřicemi nebo 300 let starý obchod s čokoládou a zákusky, kde si Charles de Gaulles chodíval kupovat místí vafle. Byli jsme dokonce i v obchodu se sýry, kde na cca 10m² měli 100 druhů sýra. Na zkoušení sýra jsem se už pomalu pustila a mám co dělat, abych tu za ty 4 měsíce zkusila všechno. Ale tak 3-4 druhy sýra už mám za sebou. Teď ještě zbylých cca 200.

Ve čtvrtek jsme šli z kurzu do muzea moderního umění, které se jmenuje L.A.M. (Le musée de l´art moderne). Celkově nás šlo tak 50. Není to vůbec všechno. Na kurzu je celkem tak 300 lidí. Tak jsem byla moc ráda, že jsem šla. Je sice pravda, že moderní umění není úplně moje parketa, ale docela se mi to i líbilo. Viděla jsem Picassa nebo Modiglianiho. Ale občas tam byly zajímavé expozice. Jako například mapa Francie složena z nožiček plyšáků nebo kazetová páska, která lítá ve vzduchu pomocí větráků. No dost mi to připomínalo muzeum Geogre Pompidu v Paříži. Tak celkové můžu říct, že se mi ten kurz moc líbil. Bohužel to byl konec intenzivního kurzu. Od pondělí mám kurz extenzivní, tzn., že každé pondělí dopoledne až do konce listopadu budu mít kurz francouzštiny. Když pak nakonec dám dobře test, tak můžu dostat až 6 kreditů, což je naprostá paráda.

Nadchlo mě tu, že místní univerzita je taková sportovně založená. Je tu takový sportovní spolek, který nabízí tak 30 sportů a tak 50 různých časů v rozvrhu. Jako student si můžu zapsat jeden a dokonce za něj dostanu i jeden kredit. A když bude volno, tak můžu chodit i na více kurzů, což tedy rozhodně plánuju. Tento týden byl takový zkušební týden, kdy měli provizorně nějaké sporty otevřeny pro studenty, aby si vyzkoušeli tělocvičny, nářadí, popřípadě omrkli trenéry. Tak když to bylo zadarmo, tak jsme si řekly s holkami, že taky zajdeme na něco. Hned ve středu jsme byly na hodině posilování, a pak stepu, a v pátek na hodinu v posilovně, a pak na kurz stolního tenisu. Je docela divné, že moc studentů nechtělo na ty zkušební kurzy přijít. Většinou bylo tak max. 10 lidí na jednom kurzu a někdy bylo jen naše české osazenstvo, takže si nás profesoři tělocviku zapamatovali a prohlásili, že Češi jsou sportovní národ. Dokonce je kousek od mých kolejí i bazén. Takže pokračování udržení formy a sexy postavy je naplánováno. Akorát už asi nebudu už tak sexy opálená jako v Malajsii. Ona je ale pravda, že při té francouzské stravě plné sýrů a zákusků se člověk opravdu musí hýbat.

Lille – město, kde každý kout voní jako croissantové nebe

Už to je týden a půl, který trávím tady ve Francii. Docela rychle to utíká a za tak krátkou dobu se stalo už tolik věcí. Když jsem se ubytovala, nastal první den ve škole. Nebylo to až tak složité. Sešli jsme se v aule, kde nám řekli důležité informace co a jak, a pak jsme šli prvně na oběd. Školní jídelna je o dost jiná než naše menza. Hlavní chod stojí 3 eura. Což je naprosto úžasná cena s porovnáním s jídlem v restauracích nebo fastfoodech. Vypadá to tam tam, že si můžeme vybrat hlavní jídlo, a pak k němu je možno si dát další 3 jídla. Na výběr máme ze zákusků, jogurtů, sýrů, salátů, ovoce a pudinků. Každopádně, abych to shrnula, tak není téměř možné sníst všechna 4 jídla najednou, takže o snídaně nebo svačiny mám taky vystaráno. Po obědě se dělaly rozřazovací testy na jazykový kurz. Bylo téměř nemožné všechno splnit. Neboť za 1,5 hodiny doplnit gramatické cvičení o 40 otázkách a napsat motivační dopis a disertaci je časově nezvladatelné. Tak ale přežila jsem to nějak a odpoledne jsem si šla dovybavit svůj pokoj. Tedy aspoň z části.

Pátek byl ve znamení odpočívání. Nebyla jsem vůbec dospaná. Konečně jsem v sobotu měla čas si zajít do IKEI a nakoupit všechny potřebné věci do svého pokoje. Pokoje má sice nábytek, ale to je tak všechno. Takže žádné čisticí prostředky, žádné peřiny, atd. IKEA ve Francii je na stejné cenové úrovni jako v ČR. Akorát tam člověk musí kupovat všechno po více kusech. Tak třeba koupit si jeden hrnec moc nejde. Buď utratím 20euro za 1 hrnec, nebo si koupím sadu tří za 8 euro :-) A tak to bylo za všechno. Ale tak za celkem solidní počet kusů, který jsem nakoupila, jsem utratila příjemných 25 euro. Dokonce mám i sušák na prádlo, hrnce, vařečky, peřinu a polštář. Pak jsem navštívila Carrefour, což je naprostý ráj na vína a piva. Když jdete u nás v Tescu do sekce s vínem, vykoukne tam na vás pár řad vín a to je vše. V Carrefouru je těch řad hned několik s několika stovkami vín na výběr.

O víkendu byla tzv. Braderie, což je v překladu „Blešák.“ Je to největší akce Lille, která se tu 1x ročně odehrává. V sobotu jsem to nestihla, tak jsem byla pochodit po městě s kamarádkou v neděli. Sice trošku pršelo, ale vůbec to nevadilo. Po celém městě bylo tolik lidí, že se nedalo v ulicích ani chodit. Hlavním cílem Braderie je obchodování se starými věcmi. Je to něco jako obrovský antikvariát, kde můžete koupit staré lampy, koberce, obrazy, ale i hudební nástroje. Je tam ale spousta obchodníků s normálními obchody s oblečením, kabelkami či jídlem. Byl to hezký zážitek. Aspoň jsem poprvé viděla centrum.

Každý den si chodím pro čerstvou bagetu, která je tady základem domácí kuchyně. Lidé si tu kupují bagety v sáčku po 8 kusech. Ony se ty bagety dají jíst jen tak 2 dny, a pak jsem už moc gumové. Myslím, že bageta tady je něco, jako rýže pro Asii. Jejich pekárny jsou ale nesrovnatelné s našimi pekárnami. Voní to v nich jako v ráji a můžete si tam koupit, dá se říci, cokoliv. Slané, sladké, chleby, bagety, atd. Každá moje návštěva v pekárně je jako návštěva parfumérie.

Bienvenue, France

Po dlouhém přemýšlení jsem se nakonec rozhodla, že přece jenom budu psát blog i tady - ve Francii. Sice tu asi nebude tolik kulturních šoků jako v Malajsii, ale kdo ví, občas tu může nastat situace, kterou do statusu na Facebooku přece jenom nenacpu. 

Takže to je jen tak na úvod. Už v únoru jsem prošla výběrovým řízením na Erasmus a měla jsem možnost přihlásit se do Lille, kde jsem také velmi chtěla. A to hned z několika důvodů. Byla tady spousta mých spolužáků, kteří po návratu jen sršeli nadšením, dále je to velmi strategické místo na cestování i mimo Francii a nemalý důvod byla také velmi malá vzdálenost k mému příteli do Rotterdamu, kde momentálně bydlí.

Všechno to začalo 30.9., kdy jsem odpoledne dotáhla zip svého 30ti kilového kufru a ve tři hodiny jsem se vydala směr Ostrava hl.n., kde jsem se za dvě hodiny přemístila do Brna k hotelu Grand, kde mi jel první autobus Eurolines směr Praha. No musím říct, že jsem natrefila na Business Class autobus, protože sedačky byly doslova jako nové, občerstvení zadarmo, příjemná hudba, zástrčky s elektrikou a wifi. Takže maximální spokojenost. Akorát na D1 je snad několika kilometrový úsek, kde to strašně hrká, tak jsem měla co dělat, abych na tom počítačí aspoň něco viděla.


V Praze jsem jen přeskočila na jiné nástupiště a hodila kufr do jiného autobusu Eurolines. Bohužel už to byla stará známá klasika, takže normální sedačky, žádné filmy a podivuhodný zápach cestujících. Jendu výhodu to ale mělo. Po celou dobu jízdy jsem měla 2 sedačky pro sebe, takže ze 17 hodin jízdy jsem tak 11 hodin prospala. Musím popravdě říct, že člověk ani nemusí navštívit všechna města v Belgii, protože s Eurolines to uvidíte všechno přes okno autobusu. Jelikož autobusy stojí většinou v centrech měst, tak jsem viděla Atomium v Belgii, malebné památky Antwerp a krásný Gent. Když jsem konečně ve tři hodiny dorazila do cílové stanice Lille-Europe, tak jsem byla trošku zmatená. Ale to jen pár prvních minut. Nemohla jsem najít metro, tak jsem šla pár minut pěšky na zastávku Lille-Flanders, kde jsem metro už našla a za pár minut jsem dojela na zastávku ke škole, kde jsem prvně musela se jít zaregistrovat. Celkově je to tu všechno hezky značené a málo kdy se tu člověk dokáže ztratit. U kanceláře zahraničních styků stála menší řada lidí a už se mi stala první příhoda. Stojím si tak v řadě a jeden francouzský pár - asi rodiče studenta na Erasmu - se mě zeptali, jestli jsem z Ruska. Ty jo, to už není poprvé, co mi někdo takového řekl. Kde jsou ty časy, kdy mi lidé říkali, že vypadám jako Francouzska. Tak jsem řekla, že jsem z ČR a oni se mě hned zeptali, jaká jsem sem potřebovala víza. Tak to bylo první setkání s francouzskou mentalitou. A asi to nebude ani poslední, jelikož Francouzi jsou známí svými "briliantními" geografickými znalostmi.


Na zahraničním oddělení měli naštěstí ještě hodinu otevřeno, tak mi taková mladá slečna vysvětlila co a jak v Lille. Dala mi prozatimní papír, že jsem studentem univerzity a s potěšením mi řekla, že se ještě dneska můžu nastěhovat na koleje. Normálně tam zavírají už ve čtyři a dokonce jsem si našla i hostel, kde bych když tak přespala, ale i když bylo už po páté, tak mi paní řekla, že dneska tam mají otevřeno déle kvůli Erasmákům. Takže jsem dotáhla kufr zase k metru, dojela na zastávku u mé residence a čekala na bus, protože se mi nechtělo pěšky. Do autobusu mi pomohl jeden student. Autobus jel blbým směrem, tak jsem si musela vystoupit. Naštěstí šel ten student se mnou až k mé residenci a pomohl mi s věcmi. Prvním překvapením byla mešita, která stojí hned vedle kolejí. Připadá mi to, jako bych se ani nehnula z Malajsie. Na recepci jsem vyplnila kartičku a s obrovskou úlevou mi pan recepční pomohl s mým kufrem až do třetího patra. Není tu výtah, tak jsem mu málem líbala nohy.


První dojmy z mého pokojíku jsou moc hezké. Ve Francii je zvyk, že každý má pokoj sám pro sebe. Říkám tomu 2+1,5, nebo-li ložnice, pracovna, kuchyň a část koupelny - umyvadlo :) Je pravda, že je to totální holobyt. Jediné, co je tu mimo nábytku je tak akorát matrace a závěsy. Naštěstí jsem s sebou měla aspoň deku, polštářek a povelečení, ale to moc nestačilo. Však pak došlo později k zútulňování. Koupelny a záchody jsout u společné. Bohužel je sdílejí kluci i holky dohromady. Zatím je ale všechno čisté a hezké, tak se uvidí, až se tu nastěhuje zbytek. Zatím tu moc studentů není. Škola totiž oficiálně začíná až 19.9. Jen prváci a Erasmáci mají program už od 5.9. Hned první den jsem si vyzkoušela internet zadarmo. Internet a Francie, tak to jsou slova, která se k sobě vůbec nehodí. Internet se tu zaseknul v roce 1995. V Malajsii internet nic moc, ve Francii taky nic moc. Jsem zvědavá, jestli v takové Brazílii nebo Pákistánu je to totéž. Asi si začínám vážit našich českých možností spojení se světěm.