Po dlouhém přemýšlení jsem se nakonec rozhodla, že přece jenom budu psát blog i tady - ve Francii. Sice tu asi nebude tolik kulturních šoků jako v Malajsii, ale kdo ví, občas tu může nastat situace, kterou do statusu na Facebooku přece jenom nenacpu.
Takže to je jen tak na úvod. Už v únoru jsem prošla výběrovým řízením na Erasmus a měla jsem možnost přihlásit se do Lille, kde jsem také velmi chtěla. A to hned z několika důvodů. Byla tady spousta mých spolužáků, kteří po návratu jen sršeli nadšením, dále je to velmi strategické místo na cestování i mimo Francii a nemalý důvod byla také velmi malá vzdálenost k mému příteli do Rotterdamu, kde momentálně bydlí.
Všechno to začalo 30.9., kdy jsem odpoledne dotáhla zip svého 30ti kilového kufru a ve tři hodiny jsem se vydala směr Ostrava hl.n., kde jsem se za dvě hodiny přemístila do Brna k hotelu Grand, kde mi jel první autobus Eurolines směr Praha. No musím říct, že jsem natrefila na Business Class autobus, protože sedačky byly doslova jako nové, občerstvení zadarmo, příjemná hudba, zástrčky s elektrikou a wifi. Takže maximální spokojenost. Akorát na D1 je snad několika kilometrový úsek, kde to strašně hrká, tak jsem měla co dělat, abych na tom počítačí aspoň něco viděla.
V Praze jsem jen přeskočila na jiné nástupiště a hodila kufr do jiného autobusu Eurolines. Bohužel už to byla stará známá klasika, takže normální sedačky, žádné filmy a podivuhodný zápach cestujících. Jendu výhodu to ale mělo. Po celou dobu jízdy jsem měla 2 sedačky pro sebe, takže ze 17 hodin jízdy jsem tak 11 hodin prospala. Musím popravdě říct, že člověk ani nemusí navštívit všechna města v Belgii, protože s Eurolines to uvidíte všechno přes okno autobusu. Jelikož autobusy stojí většinou v centrech měst, tak jsem viděla Atomium v Belgii, malebné památky Antwerp a krásný Gent. Když jsem konečně ve tři hodiny dorazila do cílové stanice Lille-Europe, tak jsem byla trošku zmatená. Ale to jen pár prvních minut. Nemohla jsem najít metro, tak jsem šla pár minut pěšky na zastávku Lille-Flanders, kde jsem metro už našla a za pár minut jsem dojela na zastávku ke škole, kde jsem prvně musela se jít zaregistrovat. Celkově je to tu všechno hezky značené a málo kdy se tu člověk dokáže ztratit. U kanceláře zahraničních styků stála menší řada lidí a už se mi stala první příhoda. Stojím si tak v řadě a jeden francouzský pár - asi rodiče studenta na Erasmu - se mě zeptali, jestli jsem z Ruska. Ty jo, to už není poprvé, co mi někdo takového řekl. Kde jsou ty časy, kdy mi lidé říkali, že vypadám jako Francouzska. Tak jsem řekla, že jsem z ČR a oni se mě hned zeptali, jaká jsem sem potřebovala víza. Tak to bylo první setkání s francouzskou mentalitou. A asi to nebude ani poslední, jelikož Francouzi jsou známí svými "briliantními" geografickými znalostmi.
Na zahraničním oddělení měli naštěstí ještě hodinu otevřeno, tak mi taková mladá slečna vysvětlila co a jak v Lille. Dala mi prozatimní papír, že jsem studentem univerzity a s potěšením mi řekla, že se ještě dneska můžu nastěhovat na koleje. Normálně tam zavírají už ve čtyři a dokonce jsem si našla i hostel, kde bych když tak přespala, ale i když bylo už po páté, tak mi paní řekla, že dneska tam mají otevřeno déle kvůli Erasmákům. Takže jsem dotáhla kufr zase k metru, dojela na zastávku u mé residence a čekala na bus, protože se mi nechtělo pěšky. Do autobusu mi pomohl jeden student. Autobus jel blbým směrem, tak jsem si musela vystoupit. Naštěstí šel ten student se mnou až k mé residenci a pomohl mi s věcmi. Prvním překvapením byla mešita, která stojí hned vedle kolejí. Připadá mi to, jako bych se ani nehnula z Malajsie. Na recepci jsem vyplnila kartičku a s obrovskou úlevou mi pan recepční pomohl s mým kufrem až do třetího patra. Není tu výtah, tak jsem mu málem líbala nohy.
První dojmy z mého pokojíku jsou moc hezké. Ve Francii je zvyk, že každý má pokoj sám pro sebe. Říkám tomu 2+1,5, nebo-li ložnice, pracovna, kuchyň a část koupelny - umyvadlo :) Je pravda, že je to totální holobyt. Jediné, co je tu mimo nábytku je tak akorát matrace a závěsy. Naštěstí jsem s sebou měla aspoň deku, polštářek a povelečení, ale to moc nestačilo. Však pak došlo později k zútulňování. Koupelny a záchody jsout u společné. Bohužel je sdílejí kluci i holky dohromady. Zatím je ale všechno čisté a hezké, tak se uvidí, až se tu nastěhuje zbytek. Zatím tu moc studentů není. Škola totiž oficiálně začíná až 19.9. Jen prváci a Erasmáci mají program už od 5.9. Hned první den jsem si vyzkoušela internet zadarmo. Internet a Francie, tak to jsou slova, která se k sobě vůbec nehodí. Internet se tu zaseknul v roce 1995. V Malajsii internet nic moc, ve Francii taky nic moc. Jsem zvědavá, jestli v takové Brazílii nebo Pákistánu je to totéž. Asi si začínám vážit našich českých možností spojení se světěm.
Všechno to začalo 30.9., kdy jsem odpoledne dotáhla zip svého 30ti kilového kufru a ve tři hodiny jsem se vydala směr Ostrava hl.n., kde jsem se za dvě hodiny přemístila do Brna k hotelu Grand, kde mi jel první autobus Eurolines směr Praha. No musím říct, že jsem natrefila na Business Class autobus, protože sedačky byly doslova jako nové, občerstvení zadarmo, příjemná hudba, zástrčky s elektrikou a wifi. Takže maximální spokojenost. Akorát na D1 je snad několika kilometrový úsek, kde to strašně hrká, tak jsem měla co dělat, abych na tom počítačí aspoň něco viděla.
V Praze jsem jen přeskočila na jiné nástupiště a hodila kufr do jiného autobusu Eurolines. Bohužel už to byla stará známá klasika, takže normální sedačky, žádné filmy a podivuhodný zápach cestujících. Jendu výhodu to ale mělo. Po celou dobu jízdy jsem měla 2 sedačky pro sebe, takže ze 17 hodin jízdy jsem tak 11 hodin prospala. Musím popravdě říct, že člověk ani nemusí navštívit všechna města v Belgii, protože s Eurolines to uvidíte všechno přes okno autobusu. Jelikož autobusy stojí většinou v centrech měst, tak jsem viděla Atomium v Belgii, malebné památky Antwerp a krásný Gent. Když jsem konečně ve tři hodiny dorazila do cílové stanice Lille-Europe, tak jsem byla trošku zmatená. Ale to jen pár prvních minut. Nemohla jsem najít metro, tak jsem šla pár minut pěšky na zastávku Lille-Flanders, kde jsem metro už našla a za pár minut jsem dojela na zastávku ke škole, kde jsem prvně musela se jít zaregistrovat. Celkově je to tu všechno hezky značené a málo kdy se tu člověk dokáže ztratit. U kanceláře zahraničních styků stála menší řada lidí a už se mi stala první příhoda. Stojím si tak v řadě a jeden francouzský pár - asi rodiče studenta na Erasmu - se mě zeptali, jestli jsem z Ruska. Ty jo, to už není poprvé, co mi někdo takového řekl. Kde jsou ty časy, kdy mi lidé říkali, že vypadám jako Francouzska. Tak jsem řekla, že jsem z ČR a oni se mě hned zeptali, jaká jsem sem potřebovala víza. Tak to bylo první setkání s francouzskou mentalitou. A asi to nebude ani poslední, jelikož Francouzi jsou známí svými "briliantními" geografickými znalostmi.
Na zahraničním oddělení měli naštěstí ještě hodinu otevřeno, tak mi taková mladá slečna vysvětlila co a jak v Lille. Dala mi prozatimní papír, že jsem studentem univerzity a s potěšením mi řekla, že se ještě dneska můžu nastěhovat na koleje. Normálně tam zavírají už ve čtyři a dokonce jsem si našla i hostel, kde bych když tak přespala, ale i když bylo už po páté, tak mi paní řekla, že dneska tam mají otevřeno déle kvůli Erasmákům. Takže jsem dotáhla kufr zase k metru, dojela na zastávku u mé residence a čekala na bus, protože se mi nechtělo pěšky. Do autobusu mi pomohl jeden student. Autobus jel blbým směrem, tak jsem si musela vystoupit. Naštěstí šel ten student se mnou až k mé residenci a pomohl mi s věcmi. Prvním překvapením byla mešita, která stojí hned vedle kolejí. Připadá mi to, jako bych se ani nehnula z Malajsie. Na recepci jsem vyplnila kartičku a s obrovskou úlevou mi pan recepční pomohl s mým kufrem až do třetího patra. Není tu výtah, tak jsem mu málem líbala nohy.
První dojmy z mého pokojíku jsou moc hezké. Ve Francii je zvyk, že každý má pokoj sám pro sebe. Říkám tomu 2+1,5, nebo-li ložnice, pracovna, kuchyň a část koupelny - umyvadlo :) Je pravda, že je to totální holobyt. Jediné, co je tu mimo nábytku je tak akorát matrace a závěsy. Naštěstí jsem s sebou měla aspoň deku, polštářek a povelečení, ale to moc nestačilo. Však pak došlo později k zútulňování. Koupelny a záchody jsout u společné. Bohužel je sdílejí kluci i holky dohromady. Zatím je ale všechno čisté a hezké, tak se uvidí, až se tu nastěhuje zbytek. Zatím tu moc studentů není. Škola totiž oficiálně začíná až 19.9. Jen prváci a Erasmáci mají program už od 5.9. Hned první den jsem si vyzkoušela internet zadarmo. Internet a Francie, tak to jsou slova, která se k sobě vůbec nehodí. Internet se tu zaseknul v roce 1995. V Malajsii internet nic moc, ve Francii taky nic moc. Jsem zvědavá, jestli v takové Brazílii nebo Pákistánu je to totéž. Asi si začínám vážit našich českých možností spojení se světěm.
Žádné komentáře:
Okomentovat